Yapamordom

Je 1. leden, lásky nečas!

            Myslel jsem si, že to přepíšu ze šmíráku již dávno, ale teprve letos se naskytla ta pravá příležitost.

            Přátelé Rousovi měli přijet na Velikonoce k Martinovi do Jizerek na chalupu. A tak jsme si vymysleli, že budeme natáčet film ( to jako několik kolegů z muzea) a že Rousňáci budou v prvních hlavních rolích. No ale ze všeho sešlo, neboť jim ochořel děda tchán a tak jsme s Jitkou a dětma přemýšleli a vymýšleli, až jsme se přesvědčili, že pojedem na Velikonoce k babičce do Těchonína. Já jsem si vymyslel navíc pásový opar, ale to nic, rozhodlo se, že pojedem již ve čtvrtek ve tři hodiny vlakem na chalupu. Jitka má již třetí den starou dovolenou a tak je s dětma doma. A tak jsem si vymyslel služební cestu do Jablonce,  a když byla asi jedna hodina, tak Jitka telefonuje že si Adélka popálila ruku od žehličky a ať přinesu nějakou mast na popáleniny. Ve dvě hodiny, když jsem přišel domů, tak tam bylo pozdvižení, Lukáš byl sice oblečený a připravený s rancem, ale  Adéla chodila s popálenou ručičkou jako invalida. Tak jsem ji to namazal a zavázal, Jitka zatím sbalila do rance a vyrazili jsme poklusem, jako vždy, na nádraží.

            Vlak byl docela slušně zaplněný velikonočníma návštěvníkama.Měli jsme v kupé divnou paní se dvěma dětmi. Jitka zjistila, že jsme si nevzali klíče od chalupy a  nikdo  z nás neposlal telegram babičce že jedeme. Bude to pro ní překvapení, až v deset hodin zabušíme na chalupu. Taky jo, pes Felina ji musela probudit. Babička ač spala teprve hodinu  byla statečná, děti taky a tak jsme se šťastně dostali do postele.

            V pátek byl krásný den, babička šla do lesa na stromky. Jitka ráno s Lukášem do krámu na nákup a já s Adélkou jsme se šli podívat k dolním chalupám na domácí zvířátka a zároveň Jitce naproti. Vraceli jsme se přes kopec obhlédnout naše „Loupežnické doupě“ a  „spáleniště“. Adélka statečně šlapala do kopce a když jsme byly skoro nahoře tak už šla Jitka s Lukášem ze samky s nákupem. Hned jsme  Adélou  založili loupežnické ohniště. Než oběti došli tak jsme usmažili salám na ohni, promysleli ranč který, co by milionář tam na kopci postavím a šli jsme k chaloupce.

            Když odpoledne přišla babička z  lesa, tak jsme přemýšleli kdy přijedou Pražáci, mastňáci Rybáci, jestli večer a nebo až v neděli.

            A teď to všechno dopíšeme v úterý 24.dubna 1979.

Úterý.

            Mastňáci Rybáci samozřejmě přijeli o půl noci a ještě si přivezli strýčka Edu. Lukášovi se samozřejmě zdál sen o loupežnících.  Říkal, že on byl jeden loupežník, Milan druhý a ten dědeček Eda třetí. To nám  všechno vyprávěl až ráno. Tak a bylo to, ten strýček Eda Fido z Prahy byl úplně k ničemu. Ještě navíc dělal na stráni za chalupou kotrmelce jak se neudržel na nohou.

            Babička jen vařila a tak jsme šli s klukama do chalupy k tetě Ele na pomlázku. Bylo to výborné, kluci ( Milánek, Lukáš a taky Adéla) se naučili, Hody,hody doprovody, dejte vejce malovaný, nedáte-li malovaný, dejte aspoň bílý a když jsme jim pomohli, tak i „ slepička vám snese jiný“.

            U tety Ely se to obešlo bez obtíží, nejprve se ale koledníci zastavili u Kopeckých, tam bylo něco vajíček??? Pak u tety Ely, tam byl ještě pudink a nějaká hořká. Potom šli kluci s Adelou o barák níž a když vyšli tak volali „ tady vajíčka nemaj“ a každej držel prázdnou pěstičku a Adéla za nimi utíkala,“tak co koledníci,“ povídám a dál to již zapsáno není a je toho povídání konec.                                                                                                 

Přepsáno ze sešitu, ze šmíráku 2.1.2012.                                                                    Táta.

Je 1.ledna 2012, popíši tento den!

            Včera jsme šli spát po půlnoci, všude létaly rachejtle a bouchaly petardy. Adéla s Aichou nám tady nechaly fenku Liju na hlídání, tu si pořídily před měsícem asi jako půl roční štěně. Je to černej kříženec rotveilera s vlčákem. Ještě včera večer jsem s ní byl venku, ani se nebála toho rachotu, bude z ní dobrej pes. Nechali jsme ji v kuchyni na pelechu.

            Protože jsme docela dobře a dlouho spaly, tak nás asi v půl deváté vzbudilo kňučení psa. Jitka volá ať to obstarám, jdu tedy do kuchyně. Tam na zemi na koberci rozházená hlína ze dvou květináčů. Kytky, takové ty vánoční kaktusy rozkousané, hlína a kořínky po kuchyni, rozkousaný andělíček z klasů, vylízaná pánev od omastku a plechová krabička se špendlíkama na zemi. Vytahuji vysavač, smeták, lopatku a začínám uklízet. Přichází Jitka,(manželka) bere úklid do ruky, neb já bych to provedl asi špatně a praví, snad nespolkla žádný špendlík? Já pravím, asi ne, tu krabičku by přece neuměla zase zavřít!

            Konečně asi v půl , nebo v deset se podařilo dostat Karolínu z postele, od včerejška byla připravována na sprchu. Jitka se vysprchovala první, pak po obědě šla na řadu Karolína a nakonec že půjdu já. Adéla s Aichou již odešly a tak šla Kája. Sprcháč malej a děsně blbej, ale ve dvou jsme ji společnými silami osprchovali. Karolina mě začala od té doby neustále posílat do sprchy, ať již také jdu se osprchovat!

            Kája začíná být stále agresivnější a na mne vysazená jako býk na červený hadr. Nechce mě pouštět  do kuchyně, nesmím si nic u dřezu udělat, ani kávu, ani chléb, prostě nic i nohu mě nastavuje a pronáší hop. Do ledničky nesmím, talíř nebo hrníček si po sobě uklidit, odhodit papírek do odpadkového koše! To buď ona sama a nebo máma. Z té zdravější ruky ji ale věci, hrníček na talířku atd., padají! Je to neuvěřitelně frustrující!

            No a tak jsem se do té blbé sprchy vypravil, osprchoval, otřel do ručníku a  vyčistítc si uši tím šťourátkem jsem jej odhodil do odpadkového koše! V tom začala strašná mela, začala křičet a vyžadovat od mámy ať to vyndá a že to tam hodí ona sama a nebo zase máma! Jitka že se nebude hrabat v koši a něco vyndávat. Kája se začala sápat na koš, Jitka ji v tom zabraňovala a koš odnesla pod umyvadlo. Karolína se sápala na Jitku, srazila jí brýle a chytla za vlasy a při tom strašně rozčileně křičela jako by byla v záchvatu. Jitka volala, já přiběhl na pomoc, ale její sevření ve vlasech nepovolovalo, tak jsem ji chtěl lechtat pod paždím, stále nic, Jitka, že ji Kája skalpuje a rozjede brýle, já co mám tedy dělat,  jdi do …… stejně za to můžeš ty. Tak jsem odešel, křik nepolevoval až tak po pěti,  nebo snad deseti  minutách!

            Po hodině, když už byl klid tak jdu s prosbou do kuchyně pro panáka, bylo mi odpovězeno, až Karolína usne.

            A taky, že to budeme muset řešit, aby se to zlepšilo několik let. Pak mně volaj k večeři a Kája nastavuje nohy a praví „hop“, já pravím že tady skákat nebudu a Jitka, tak bys je mohl překročit ať ji uděláš radost. Pak když dojím tak Kája volá „ pič „ to znamená ať jdu pryč! Tak jsem se zeptal, jak dlouho myslí že to budeme řešit? Na to mi po prve odpověděla, že neví, ale že to budem řešit s odborníkama.

            Tak nevím, co si mám o tom všem myslet. Je večer 1.1.2012 – 19,20 hod. Luděk.

***

Léto, podzim, zima, jaro.

Červenec.

Prší, zase si bere na léto

co? No přeci dovolenou,

skrápne, vynahradí si to,

pak houby porostou.!

Srpen.

Všude je plno slunce

pomalu zkracuje dny,

k vodě přiláká i herce

červenají se jeřabiny.

Září.

Gymply a škola hrou,

dětičky vzpomenou na tábory

někde i slzičky ukápnou-

učit se? Rodičům navzdory !

Říjen.

Mám poslouchat pedagoga?

Sluch i oči otáčí se k oknu,

sem tam v dáli štěkne doga,

tak krásně by bylo venku.

Listopad.

Mlhy se valí po blatech

chmury je třeba odhánět!

I když spočinuli ve hrobech,

matky i dítka – hezký je svět.

Prosinec.

Mikuláš s čertem a andělem

přichází v procesí Tří králů,

Ježíšek nadělí všem dětem

vločky zasypou chalupu malů.

Leden.

Přinese na hory plno  radosti,

vzhůru vyrazí vleky i lanovky,

dědům a babičkám jen starosti

s pletením, sněhem a vařit halušky

Únor.

Za kamna, ještě vlezem,

sněženky chystají kořínky

kapely ladí buben s jazzem,

dámy na plesy a šibřinky.

Březen.

Potůčky v špinavém sněhu

sluníčkem rozpuštěným

bledule již si přejí něhu

ptákům sypme hladovým.

Duben.

Když k potravě se dohrabe 

v jizerkách sněhu habaděj

přezouti pneu? Ač drahé,

k úsměvu tváře se vyladěj.

Květen.

Ptáčci si hrdélka naladěj,

slunce již hřeje náramně,

tu v kóji krade zloděj,

není proč brečet, je nádherně!

Červen.

Slečny již nožky oholené

se strachují  na potítku..

Rodiče chystaj dovolené

nehledě na blbou politiku.!

Sepsal dne 18.července L.P.2012

Ludvík Edward Fonček

***

Vzpomínám.!

A tak jak si tě vozím

 s sebou sem a tam,

 při jízdě se šklebím.

 Koukám pod volant.

 Měl jsem už rým v noci .

Vzpomínám mermomocí,

jak chtěl jsem tě nazvat.

Teď nemohu jej vyhrabat. 

Všechno se točí kolem tebe

to potom bejvaj držkopády.

Člověk si něco sundá s nebe

a poblíž hučej vodopády.

Říkej mi, jak si zasloužím,

nemysli jako všichni ostatní,

že jenom s každým souložím!

A potom i tebe Edo odstavím.

S voňavou bylinou sis mě splet?

za oknem mám jich přeci pět.

Ty píchla mi do žil svoji drogu,

rozjasnil se mi nějak svět.

Jestli to Edo alespoň trochu,

chápeš, tak asi jak, chci já .

Můžeš si říci sobě v duchu,

to bude krása a nejen z jara. L.E.F. někdy v lednu 2005

Propiska! Karolinky!

Co je to s těma pérama? Jedna se v Praze otáčí

Když píšu ti poslední rým, ta první je zas v jináči

jakoby nechtěla s náma, ta druhá vlas si namáčí.

ani s tou náplní nic mít.  Ta třetí vozejk roztáčí,

 vozejček Bůh ji přidělil.

 Té první kluk se narodil.

 L.E.F. taky tak 2005

***

 Nemít Vás !

Máte ji uzpůsobenou.

Abychom do ní

funěli.

Máte ho pro nás

abychom ho

dráždili.

Máte lůno stvořené

abyste děti

rodily.

Nebuďte skoupí na

lásku k vám.

Abychom vedle

Nehnili.

Co kdyby Helenko

Mařenko, Kamilo, Blážo,

Janino, Magdo, Amálie

a Iveto, vzaly i náš rozum

do hrsti a s námi si

zakouřily.

Koho by ubylo?

Jen vy byste postupně

získaly.

Do ruky vždycky se

něco vejde a my

bychom slastí

umdlévaly.

Vaše tělo by vzkvetlo, až by

se domem výkřiky dětí

rozléhali.

Nikdo nic neztratí!

Vládněte! Hýbejte světem,

rozfuňte i umdlelé

Naše svaly!